Odešel nejstarší člen Karel Říha (25. 4. 2021)

V roce 2021 si zatím moc fotbalové radosti neužíváme. A teď přichází další smutná zpráva. V pátek 23. dubna nás opustil nejstarší člen klubu Karel Říha. Zanedlouho by oslavil 94. narozeniny. Se Sokolem Lipence spojil prakticky celý svůj život. První góly v lipeneckém dresu střílel v žácích už před druhou světovou válkou.

Výkony mladších spoluhráčů sledoval do vysokého věku. Skoro do devadesátky chodil na mistrovské zápasy a povzbuzoval své následovníky a z divácké lavičky hodnotil jejich výkony. Naposledy byl na hřišti na oslavách 100 let klubu v červnu 2019.

Smuteční rozloučení se uskuteční jen v úzkém rodinném kruhu.


Karel Říha s ostatními zasloužilými členy klubu na oslavě 100 let klubu (na snímku zcela vpravo)



Při příležitosti 100. výročí klubu jsme s Karlem Říhou jako s nejstarším členem udělali rozhovor, který vyšel v jubilejním almanachu. Připomeňme si ho:

Když byl jeden míč pro všechna mužstva

Jak na své začátky dobu vzpomínáte?
To už je dávno… Ale jak jsem mohl, tak jsem byl na hřišti. To nebylo jako dneska. Měli jsme jednu merunu pro všechna mužstva. Byla klasická, se šněrováním. Pro nás malé kluky byla těžká, ale co se dalo dělat. Taky kopačky nebyly. Ty jsme měli až pak v rezervě, kde kopali starší hráči a my mladší. Ale zase o ně byla nouze. Přinesli jsme si je na zápas, ale po něm jsme je odevzdali, protože po nás hrálo áčko a půjčovalo si je.


Karel Říha se spoluhráči v 50. letech (stojící druhý zprava)

To bylo ještě na starém hřišti?
Ano. Svlékali jsme se v bývalé hospodě U Malých (ulice Josefa Houdka 58). Tam měli na dvoře takový domeček, v podstatě holý, měli jsme k dispozici jen hřebík ve stěně a nic. Odtud jsme chodili 500 metrů Roklema (dnešní ulice V Roklích) na staré hřiště.

Jaké bylo? Pro nás, kdo ho už nepamatují v provozu, vypadá menší než obvyklá plocha.
Bylo menší a to nám vyhovovalo. Vždycky jsme soupeře zmáčkli a nenechali ho vydechnout. Samozřejmě to nebyl žádný pažit. Byly tam drny, před brankami vyšlapaná místa. Chodili jsme na brigády a ty drny jsme museli rozkopávat. Každý musel nakopat dvě kolečka drnů, jinak nám správce nepůjčil merunu. A sekalo se samozřejmě kosou, žádné sekačky tehdy nebyly.


Karel Říha s týmem na starém hřišti (stojící třetí zprava)

A pak jste si postavili hřiště nové? (otevřeno bylo v roce 1962 – pozn. red.)
Jasný. To se dělalo brigádnicky. Ještě jsme si museli vždycky s sebou přinést každý deset korun a předseda nám za to koupil dva buřty a pivo, abychom nemuseli domů na oběd. A když se kopala studna, slíbil nám flašku rumu, až se přijde na vodu. Tak se spěchalo - a možná i proto je ta studna křivá.

Co na fotbal říkali rodiče? Přece jste měli spoustu práce – v lakýrnictví i kolem domu.
Táta mě honil do práce jako ďas. Jednou jsme na Kazíně asi do jedné natírali chaty, ale já musel od tří stihnout zápas ve Vraném. Tak jsme dělali asi do jedné, pak jsem vzal kolo, rychle domů na oběd a pak jsem pádil taky na kole do Vraného.


Karel Říha a Sokol Lipence na hřišti ve Vraném (stojící třetí zleva)

Jezdili jste na venkovní zápasy na kole?
Taky. Ale třeba taky náklaďákem. Na korbu jsme si postavili jednoduché lavice, sedli jsme si tam a jezdili jsme třeba i s fanoušky. Jezdily s námi i holky, třeba moje manželka.

Na jaké období nejraději vzpomínáte?
Když tady trénoval Standa Jelínek, bývalý hráč Slavie a Čechie Karlín. Měl chatu na Kazíně a nám se ho podařilo přemluvit, aby dělal hrajícího trenéra. Šlapal po nás, ale nás to bavilo. Ten položil základy týmu, který pak postoupil do I.B a pak i do I.A třídy.
(jkl)